Teprve v říjnu 1918, až když už nebylo pochyb o vojenské porážce Německa v 1. světové válce, došlo k významné ústavní změně, kterou se říšský kancléř stal závislým na říšském sněmu. Parlamentarizace měla vítězné demokracie přimět ke shovívavému poválečnému uspořádání a předejít revoluci zdola. Ani jednoho cíle nebylo dosaženo, ale pro odpůrce demokracie bylo nyní snazší parlamentní systém zostuzovat jako „západní“ a „neněmecký“.

Revoluce zdola vypukla v listopadu 1918, protože říjnová reforma zůstala jen na papíře. Vojsko nebylo z velké části ochotno podřídit se politickému vedení, které převzalo řízení říše s odpovědností parlamentu. K velkým nebo klasickým revolucím světových dějin ale německou revoluci let 1918/19 nelze počítat. Na radikální politickou a společenskou změnu poměrů po způsobu Francouzské revoluce z roku 1789 nebo ruské Říjnové revoluce z roku 1917 bylo Německo v roce 1918 již příliš „moderní“. V zemi, která na národní úrovni už půl století znala všeobecné rovné volební právo mužů, nemohlo jít o zřízení revoluční výchovné diktatury, nýbrž jen o více demokracie. To konkrétně znamenalo zavedení volebního práva žen, demokratizaci volebního práva v jednotlivých státech, okresech a obcích, plné prosazení principu vlád odpovědných parlamentu.