Druhou šanci ve věci demokracie dostala po roce 1945 jen část Německa - západní. Zástupci svobodně zvolených zemských parlamentů v americké, britské a francouzské okupační zóně vypracovali v letech 1948/49 v parlamentní radě Základní zákon Německé spolkové republiky - ústavu, která systematicky vyvozovala důsledky z chyb ve stavbě říšské ústavy z roku 1919 a ztroskotání Výmarské republiky. Druhá německá demokracie měla být fungující parlamentní demokracií se silným spolkovým kancléřem, který může být svržen jen „konstruktivním projevem nedůvěry“, tedy volbou nástupce, a se spolkovým prezidentem s malými kompetencemi. S konkurenčním zákonodárstvím lidu se na rozdíl od Výmaru nepočítalo. Otevřeným odpůrcům demokracie ústava preventivně vypovídala boj až po ztrátu základních práv a zákaz protiústavních stran rozhodnutím spolkového ústavního soudu. Základy státu byly zakotveny tak, že se vymaňovaly i vůli většiny, která by mohla změnit ústavu, „legální“ odstranění demokracie jako v roce 1933 bylo tedy nemožné.

Zatímco si Západ Německa vzal „antitotalitní“ ponaučení z nedávné německé minulosti, musel se Východ, sovětská okupační zóna a pozdější NDR, spokojit s „antifašistickým“ ponaučením. Sloužilo legitimizování diktatury strany marxisticko-leninského ražení. Skoncování se základy nacionálně socialistické moci mělo být především uskutečněno třídně politickou cestou, vyvlastněním velkostatkářů a průmyslníků. Dřívější „souputníci“ národního socialismu se naproti tomu při „výstavbě socialismu“ osvědčili. Někdejší příslušníci NSDAP, kteří se po dokončení „denacifikace“ dostali do předních pozic, byli i v NDR. Jejich počet však byl nižší a jejich případy byly méně viditelné než ve Spolkové republice.

Sotva by se dalo zpětně hovořit o „úspěšné historii Spolkové republiky“, kdyby nebylo „hospodářského zázraku“ padesátých a šedesátých let, nejdelšího období prosperity 20. století. Sociální tržní hospodářství, které prosadil první spolkový ministr hospodářství Ludwig Erhard, získalo díky vysoké konjunktuře a svému úspěchu oprávnění. Umožnilo rychlé začlenění téměř osmi milionů Němců vyhnaných z dřívějších východních oblastí německé říše, z oblasti Sudet a dalších částí východní a jihovýchodní Evropy. Přispělo rozhodujícím způsobem k uhlazení třídních a náboženských protikladů. Rovněž přispělo k tomu, že zůstala omezená přitažlivost radikálních stran a že se velké demokratické strany, nejprve Křesťansko-demokratická strana (CDU) a Křesťansko-sociální unie (CSU), poté sociální demokracie (SPD), přeměnily v lidové strany. Prosperita měla samozřejmě i svůj politický a morální rub. Pro mnoho spolkových občanů bylo snazší, že si nepoložili a ani nikdo jiný jim nepoložil hlodavou otázku jejich vlastní úlohy v letech 1933 - 1945. Filozof Hermann Lübbe tento postoj k nejbližší minulosti nazval „komunikativním mlčením“ a zhodnotil je jako nutné pro stabilizaci západoněmecké demokracie.

Ve Výmarské republice byla pravice nacionalistická a levice internacionalistická. Ve Spolkové republice tomu bylo jinak. Síly pravého středu pod prvním spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem byly zárukou vazby na Západ a politiky nadnárodní integrace západní Evropy; umírněná levice, sociální demokracie vedená jejím prvním poválečným předsedou Kurtem Schumacherem a jeho nástupcem Erichem Ollenhauerem, se profilovala výrazně nacionálně a upřednostňovala znovusjednocení před západní integrací. Teprve v roce 1960 se SPD opírá o západní smlouvy, které v roce 1955 umožnily vstup Spolkové republiky do NATO. Tento krok museli sociální demokraté udělat, jestliže chtěli ve Spolkové republice převzít vládní odpovědnost. Jen na základě západních smluv mohli v roce 1966 vstoupit do vlády velké koalice jako mladá partnerská strana a za tři roky pod vedením prvního sociálně demokratického spolkového kancléře Willy Brandta zahájit „novou východní politiku“, která Spolkové republice dovolila přispět svým dílem k uvolňování napětí mezi Západem a Východem a umožnila dát vztahu s Polskem nový základ uznáním (i když de iure ne bezvýhradným) hranice na Odře a Nise a vstoupit do smluvně upraveného vztahu s NDR. I dohoda čtyř mocností o Berlíně, uzavřená v roce 1971, která se skutečně týkala jen Západního Berlína a jeho vztahu ke Spolkové republice, by byla bez pevné západní integrace většího z obou německých států nemožná.

Východní smlouvy (1970–1973) sociálně liberální vlády Brandta-Scheela, byly především odpovědí na postavení berlínské zdi 13. srpna 1961, které vlastně upevnilo rozdělení Německa. Když se znovusjednocení posunovalo do stále vzdálenější budoucnosti, záleželo Spolkové republice na tom, aby byly důsledky rozdělení snesitelnější a aby tím byla zajištěna soudržnost národa. Obnovení německé jednoty zůstalo oficiálním státním cílem Spolkové republiky. Ale očekávání, že by někdy opět existoval německý národní stát po uzavření východních smluv, plynule ochabovalo - u mladých západních Němců mnohem více než u starších.

V 80. letech se ale poválečné uspořádání postupně začalo otřásat. Krize východního bloku začala v roce 1980 založením nezávislých odborů Solidarita v Polsku, po kterém následovalo vyhlášení výjimečného stavu koncem roku 1981. Za tři a půl roku, v březnu 1985, se dostal v Sovětském svazu k moci Michail Gorbačov. Nový generální tajemník komunistické strany Sovětského svazu vyslovil v lednu 1987 přímo revoluční poznatek: „Potřebujeme demokracii jako vzduch k dýchání.“ Toto poselství povzbudilo bojovníky za lidská práva v Polsku, Maďarsku, v Československu a v NDR. Na podzim 1989 byl tlak protestů ve východním Německu tak silný, že by komunistický režim zachránila jedině vojenská intervence Sovětského svazu. K tomu však nebyl Gorbačov ochoten.

Důsledkem byla kapitulace východoberlínského vedení strany před pokojnou revolucí v NDR. 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď - symbol nesvobody, jako pařížská Bastilla o dvě století předtím (1789).