Hitler se dostal k moci, přestože nedosáhl přesvědčivého volebního vítězství. Kancléřem by se nestal, kdyby v lednu 1933 nestál v čele nejsilnější strany. Při posledních volbách Výmarské republiky do Říšského sněmu (6. listopadu
1932) ztratili nacionální socialisté (NSDAP) oproti volbám 31. července 1932 dva miliony hlasů, zatímco komunisté získali dalších 600 000 hlasů a dosáhli magického počtu 100 mandátů v říšském sněmu. Úspěch komunistů (KPD) vyvolával strach před občanskou válkou a tento strach se stal nejsilnějším Hitlerovým spojencem, především u konzervativních mocenských elit. Jejich přímluvě u Hindenburga vděčil za to, že ho říšský prezident 30. ledna 1933 povolal jako říšského kancléře do čela převážně konzervativního kabinetu.

K udržení NSDAP a Adolfa Hitlera u moci během dvanácti let trvání Třetí říše nestačil teror proti všem jinak smýšlejícím. Hitler získal podporu velké části dělnictva, protože převážně s pomocí konjunktury zbrojního průmyslu během několika let dokázal odstranit masovou nezaměstnanost. I během 2. světové války si zachoval tuto podporu, neboť díky bezohlednému vykořisťování pracovních sil a využívání zdrojů v obsazených oblastech mohl ušetřit masy Němců sociálního strádání, jaká prožívali za 1. světové války. Velké zahraničně politické úspěchy předválečných let, především obsazení demilitarizovaného Porýní v březnu 1936 a „anšlus“ Rakouska v březnu 1938 způsobily, že Hitlerova popularita ve všech vrstvách obyvatelstva stoupla do rekordní výše. Mýtus říše a jejího historického poslání, které Hitler dovedl virtuózně využívat, působily hlavně na vzdělané Němce. Charismatický „führer“ potřeboval jejich pomoc, pokud chtěl z Německa natrvalo učinit pořádkovou sílu v Evropě a oni potřebovali jeho, protože se zdálo, že kromě něho není nikdo schopen učinit sen o velkoněmecké říši skutečností.

Hitler ve svých volebních bojích raných třicátých let nezapíral svou nenávist vůči Židům, ale ani ji nestavěl do popředí. Mezi dělnictvem, o jehož přízeň velmi stál, by s podobnými hesly nezískal mnoho hlasů. Ve vzdělaných a majetných vrstvách, u malých živnostníků a sedláků byly protižidovské předsudky velmi rozšířené, „hlučný antisemitismus“ však byl považován za špatný. Zbavení práv německých Židů norimberskými rasovými zákony ze září 1935 však nenarazilo na odpor, protože zákonná forma zůstala zachována. Násilí a výtržnosti takzvané „křišťálové noci“ 9. listopadu 1938 se nesetkaly s velkým ohlasem, avšak „arizace“ židovského majetku, tj. násilné a dodnes diskutované přerozdělení majetku, naproti tomu našla u lidí široké pochopení. O holocaustu, systematickém vyhlazování evropských Židů ve 2. světové válce, bylo známo více, než bylo režimu milé. Ale vědět znamená i chtít vědět a tato touha u mnoha Němců „Třetí říše“, co se týká osudů Židů, chyběla.

Zánik Hitlerovy Velkoněmecké říše v květnu 1945 znamená mnohem hlubší přerušení německých dějin než zánik císařství v listopadu 1918. Říše jako taková zůstala po 1. světové válce zachována. Po bezpodmínečné kapitulaci na konci 2. světové války přešlo s vládní mocí i rozhodování o budoucnosti Německa na čtyři okupační mocnosti - Spojené státy, Sovětský svaz, Velkou Británii a Francii. Na rozdíl od roku 1918 bylo v roce 1945 politické a vojenské vedení poraženého Německa zbaveno moci a jeho zástupci, pokud ještě žili, souzeni před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku (norimberské procesy). Junkeři na východním Labi, kteří více než jakákoliv jiná mocenská elita přispěli ke zničení Výmarské republiky a přechodu moci na Hitlera, ztratili pozemky - jednak odtržením východních území na druhé straně Odry a Zhořelecké Nisy a jejich podřízením polské, v případě severní části východního Pruska sovětské správě, jednak v důsledku „pozemkové reformy“ v sovětské okupační zóně.

Legendy o válečné nevině a „ráně dýkou“ nenalezly po roce 1945, na rozdíl od doby po roce 1918, téměř žádnou odezvu. Bylo příliš zjevné, že nacistické Německo rozpoutalo 2. světovou válku a může být poraženo pouze z vnějšku, silnější mocí Spojenců. Německá propaganda představovala demokratické západní mocnosti v 1. i 2. světové válce jako imperialistické plutokracie, vlastní pořádek naopak jako výraz nejvyšší sociální spravedlnosti. Po roce 1945 by byly nové útoky na západní demokracii pošetilé. Cena zaplacená za pohrdání politickými idejemi Západu byla příliš vysoká, než aby návrat k heslům minulosti sliboval úspěch.