Pro Němce měla německá otázka vždy dvě stránky - byla otázkou územní a ústavní, přesněji řečeno otázkou vztahu mezi jednotou a svobodou. V popředí územní otázky stál problém „velkoněmeckého“ nebo „maloněmeckého“ řešení. Když se podařilo dosadit na místo Svaté říše římské německý národní stát, měl zahrnovat i německy mluvící Rakousko? Nebo bylo možno představit si řešení německé otázky bez těchto území? Otázka ústavy se týkala především rozdělení moci mezi lidem a trůnem. Kdo měl mít v jednotném Německu rozhodující slovo? Zvolení zástupci Němců nebo knížata, respektive nejmocnější z nich?

O jednotu a svobodu šlo poprvé v osvobozeneckých válkách proti Napoleonovi. Francouzský císař byl poražen, ale odstranění cizí nadvlády nepřineslo Němcům ani jednotné Německo ani svobodné poměry ve státech Německého spolku, který v roce 1815 nastoupil na místo staré říše. Ale natrvalo potlačit volání po jednotě a svobodě už nešlo. Opět zaznělo na počátku 30. let, když si Francouzi v roce 1830 v červencové revoluci vybojovali občansko-liberální monarchii. A i když se v Německu znovu prosadila stará moc, nedali už liberálové a demokraté pokoj. Podnícena francouzským příkladem z února, vypukla v březnu 1848 revoluce i v Německu. Jednota a svoboda byly opět požadavkem sil, které stály na straně historického pokroku. Udělat z Německa národní a současně ústavní stát bylo ctižádostivějším cílem než cíl, který si vytyčili francouzští revolucionáři v roce 1789. Protože oni se nacházeli již v národním, i když předmoderním státě, kterému chtěli dát zcela nový občanský základ. Kdo pro Němce požadoval jednotu a svobodu, musel napřed vyřešit otázku, co by mělo k Německu patřit. Že německý národní stát musí zahrnovat německy mluvící část habsburské monarchie, bylo zpočátku v prvním svobodně zvoleném parlamentu, Národním shromáždění v kostele sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem, nesporné. Teprve od podzimu 1848 se prosazuje u většiny poslanců názor, že není v jejich moci rozbít mnohonárodnostní říši na Dunaji. Protože si nešlo vynutit velkoněmecký národní stát s Rakouskem, byl možný jen maloněmecký národní stát bez Rakouska a to v této situaci znamenalo říši pod pruským dědičným císařem.

Německý stát, do jehož čela měl podle vůle frankfurtského Národního shromáždění nastoupit Friedrich Vilém IV., by byl svobodným ústavním státem se silným parlamentem kontrolujícím vládu. Pruský král se měl jako německý císař vzdát boží milosti a být výkonným orgánem suverénní vůle národa. Tento požadavek monarcha z rodu Hohenzollernů 28. dubna 1849 definitivně odmítl. Tím revoluce ztroskotala a nepřinesla Němcům ani jednotu ani svobodu.

Nebyla náhoda, že se „reálná politika“ stala několik let po revoluci v roce 1848 politickým heslem. Mezinárodní kariéra tohoto pojmu začala spisem liberálního publicisty Ludwiga Augusta von Rochau, který v roce 1853 vydal „Zásady reálné politiky. Aplikované na poměry německého státu“. Ve skutečnosti se parlament v kostele sv. Pavla v „reálné politice“ již cvičil, když ignoroval právo na sebeurčení jiných národů - Poláků v pruském poznaňském velkovévodství, Dánů v Severním Šlesvicku, Italů ve vlašských Tyrolech - hranice německé říše měla vést tam, kde to přikazoval domnělý národní zájem Německa. Tím byla jednotě národa poprvé přiznána vyšší důležitost než svobodě. Svoboda ostatních národů měla cíli německé jednoty zatím ještě ustoupit.