Po pádu zdi v roce 1989 uběhlo ještě jedenáct měsíců, než došlo ke znovusjednocení Německa. To odpovídalo vůli Němců v obou německých státech. V prvních (a posledních) svobodných volbách do Lidové sněmovny 18. března 1990 hlasovali východní Němci velkou většinou pro strany, které požadovaly rychlé připojení NDR ke spolkové republice. Smluvně bylo toto mezi oběma německými státy dojednáno v létě 1990 stejně jako předtím měnová unie. Zároveň se Spolková republika a NDR dohodly se čtyřmi mocnostmi, které nesly zodpovědnost za Berlín a Německo jako celek, tedy se Spojenými státy, Sovětským svazem, Velkou Británií a Francií, ve smlouvě „dva plus čtyři“ na zahraničně politických a bezpečnostně politických podmínkách německé jednoty.

Německá otázka byla v roce 1990 vyřešena ve smyslu starého požadavku „jednoty ve svobodě“. Mohla být vyřešena jen ve shodě se všemi sousedními zeměmi, a to znamená pouze zároveň s řešením dalšího problému století – polskou otázkou. Konečné a mezinárodně právně závazné uznání polské západní hranice na Odře a Nise bylo předpokladem znovusjednocení Německa v hranicích z roku 1945.

Sjednocené Německo není podle toho, jak se samo definuje, „postnárodní demokracií mezi národními státy“, jak nazval v roce 1976 politolog Karl Dietrich Bracher „starou“ spolkovou republiku, nýbrž postklasickým demokratickým národním státem mezi ostatními, pevně začleněným do nadnárodního sdružení států Evropské unie (EU), ve kterém jsou uplatňovány součásti národní suverenity společně s jinými členskými státy. Od prvního německého národního státu dělí druhý mnohé – totiž všechno, co udělalo Bismarckovu říši vojenským a absolutistickým státem. Ale existuje i kontinuita mezi prvním a druhým národním státem. Jako právní a ústavní stát, jako spolkový a sociální stát pokračuje znovusjednocené Německo v tradicích, které sahají daleko do 19. století. Totéž platí o všeobecném rovném volebním právu a parlamentní kultuře, která se vyvinula už v říšském sněmu císařství. Nelze přehlédnout i územní kontinuitu – smlouva „dva plus čtyři“, mezinárodně právní zakládací listina opětně sjednoceného Německa, znovu zakotvila maloněmecké řešení, oddělenou státnost pro Německo a Rakousko.

Německá otázka je od roku 1990 vyřešená, ale evropská otázka je nadále otevřená. Od rozšíření EU v letech 2004 a 2007 zahrnuje EU dvanáct dalších států, z nichž deset měly až do rozhraní epoch let 1989–1991 komunistickou vládu. Jsou to státy, které patří ke staré Evropě – formované z velké části společnou právní tradicí, brzkým rozdělením duchovní a světské, šlechtické a stavovské moci, ale rovněž zkušeností vražedných důsledků náboženského a národního nepřátelství a rasové nenávisti. Srůstání rozdělených částí Evropy vyžaduje čas. Podaří se to jen tehdy, když prohloubení evropské jednoty bude držet krok s rozšířením unie. Prohloubení vyžaduje více než institucionální reformy. Nutné je i společné přemýšlení o evropských dějinách a závěrech, které z nich plynou. Závěr, který převyšuje všechny ostatní, je pochopení obecné závaznosti západních hodnot, v jejichž čele stojí nezadatelná lidská práva. Jsou to hodnoty, které společně vytvořily Evropa a Amerika, k nimž se hlásí a podle kterých musí být vždy měřeny.