Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak, jak vzešla z pádu monarchie v listopadu 1918 a zvolení ústavodárného Německého národního shromáždění v roce 1919, byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta, voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Ani morálně nedošlo ke skoncování s císařskou říší. Nedošlo k vážnému vypořádání s válečnou vinou, ačkoliv (nebo protože) německé projevy hovořily jasnou řečí. Vedení říše po zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu v Sarajevu 28. června 1914 vědomě přiostřilo mezinárodní krizi a neslo tak hlavní odpovědnost za vypuknutí 1. světové války. V důsledku chybějící diskuse o válečné vině se vytvořila německá legenda o válečné nevině. Spolu s legendou o „ráně dýkou“ (podle které vedla k porážce Německa domácí zrada) přispěla k tomu, že byla podkopána legitimita první německé demokracie.

Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. Za nespravedlivé bylo také považováno, že Rakousku bylo zakázáno spojení s Německem. Poté co se zánikem habsburské monarchie odpadla hlavní překážka pro uskutečňování velkoněmeckého řešení, vyslovily se revoluční vlády ve Vídni a v Berlíně pro okamžité spojení obou německy mluvících republik. Popularitou tohoto požadavku si mohly být v obou zemích jisté.

Zákazy připojovat uzemí podle mírových smluv z Versailles a Saint Germain nemohly zabránit opětovnému posílení velkoněmecké myšlenky, která se spojila s renesancí staré říšské ideje. Právě proto, že bylo Německo vojensky poražené a trpělo důsledky porážky, bylo náchylné ke svodům pocházejícím z dávné minulosti. Svatá říše římská období středověku nebyla národním státem, nýbrž nadnárodním útvarem s univerzálními nároky. Na toto dědictví se po roce 1918 odvolávaly hlavně síly politické pravice, které Německu připisovaly nové poslání. Mělo v Evropě postupovat jako pořádková moc v boji proti západní demokracii a bolševismu z Východu.

Jako parlamentní demokracie trvala Výmarská republika jen 11 let. Na konci března 1930 ztroskotala poslední většinová vláda, vedená sociálním demokratem Hermannem Müllerem, a to na sporu o změnách v pojištění v nezaměstnanosti. Na místo dosavadní Velké koalice nastoupil buržoazní menšinový kabinet vedený katolickým politikem Centra Heinrichem Brüningem, který vládl od léta 1930 pomocí nouzových nařízení říšského prezidenta, stařičkého generála polního maršála Paula von Hindenburga. Poté co se ve volbách do Říšského sněmu 14. září 1930 nacionální socialisté (NSDAP) stali druhou nejsilnější stranou, zaujala sociální demokracie (SPD), stále ještě nejsilnější strana, pozici tolerování Brüningova kabinetu. Tímto způsobem mělo být v Říši zabráněno dalšímu posunu doprava, aby tak byla zachována demokracie v největším samostatném státě Prusku, kde vládla SPD společně s katolickým Centrem, Brüningovou stranou a občanskými demokraty.

Říšský sněm měl od přechodu k prezidentskému systému nouzových nařízení jako zákonodárný orgán menší slovo než v konstituční monarchii císařské říše. Deparlamentarizace znamenala dalekosáhlé vyloučení voličů a právě to bylo vzpruhou pro pravicové a levicové protiparlamentní síly. Nejvíce z toho profitovali nacionální socialisté. Od té doby, co byli svrženi Brüningovi sociální demokraté, mohl Hitler své hnutí prezentovat jako jedinou lidovou alternativu ke všem „marxistickým“ seskupením, jak bolševickým tak reformistickým. Byl nyní schopen apelovat na obé - na rozšířený podvědomý odpor k parlamentní demokracii, která už skutečně padla, a na nárok lidu, ztvrzený od dob Bismarcka ve formě všeobecného rovného volebního práva, které o jeho politický účinek připravily tři prezidentské vlády - Brüningova, Papenova a Schleicherova na začátku 30. let. Stal se tak politikem, který nejvíce zneužil nerovnoměrně prováděnou demokratizaci Německa, a totiž brzké zavedení demokratického volebního práva a pozdní parlamentarizaci vládního systému.