V zahraničí provází německou divadelní scénu často pověst, že je hlučná a narcistní. Je to však divadlo, za nímž se skrývá velmi obdivovaný systém. I v provinčních městech je možné nalézt zajímavé umělecké domy (činohru, operu, balet), které jsou převážně počítány k typu repertoárového divadla, tzn. že mají na programu několik představení současně a zpravidla pevný soubor. Jde o bohatou divadelní kulturu, hustou síť státních a městských, pouličních a soukromých divadel. V Německu se tento systém těší velké podpoře co do podnětů, veřejné pozornosti i finančních prostředků. Mnozí to označují za velký luxus – hlavně proto, že divadla jsou schopna financovat náklady na svůj provoz z příjmů za prodané vstupenky jen z deseti až patnácti procent. Tento systém samozřejmě již dávno překročil vrchol svých možností. Nyní se nachází ve složité fázi, protože kultura a umění se daleko více poměřují stávajícími ekonomickými předpoklady.

Peter Stein, jedinečná osobnost německého divadla, „světový režisér“, vytvořil na rozdíl od ostatních divadelníků dílo, které je ve své kontinuitě opakujících se motivů, témat a dramatiků dobře identifikovatelné. Je to divadlo evokace minulosti s inscenačním stylem, který je zavázán textu divadelní hry. Mezi generací mladých režisérů a Peterem Steinem, Clausem Peymannem, principálem Berliner Ensemble, nebo Peterem Zadekem († 2009) leží celé světy. Výrazový slovník generace, jež stvořila tzv. režijní divadlo, již pro dnešní oblast divadla uplatňovat nelze. Pojmy jako například osvícení, poučení, odhalení, zasahování působí dnes zcela zastarale. Divadlo současné mladé generace již nepojímá sama sebe jako avantgardu, nýbrž hledá samostatné výrazové prostředky.

Počet premiér současných autorů po přelomu tisíciletí razantně narostl. Divadelní představení nejrůznější úrovně prezentují širokou škálu současných forem dramatického vyjádření, tradiční činohra se mísí s pantomimou, tancem, filmovými prvky a hudbou a vznikají tak nové formy a divadelní hry, pro něž je charakteristická otevřenost a improvizace a které se nejčastěji označují za „dramatické instalace“ nebo „scénická zpracování“.

Frank Castorf, intendant scény Freie Volksbühne Berlin, který texty dekonstruuje, se stal vzorem pro mladší generaci režisérů. Též Christoph Marthaler a Christoph Schlingensief jsou představiteli transformovaného divadelního pojetí a hledání nových výrazových prostředků, přiměřených globalizovanému kapitalismu a světu ovládanému elektronickými médii. Režisér Michael Thalheimer je považovaný za odborníka na obtížné náměty se soustředěným pohledem na podstatu. Armin Petras, Martin Kusej nebo René Pollesch vytvářejí inscenační formy, v nichž dávají přednost stylu – tradované způsoby vyprávění jsou jim víceméně cizí. Naproti tomu se stále znovu ozývá kritika, která současně ukazuje, jak je divadelní krajina při vší rozervanosti živoucí.

Divadlo má sílu přežít demontáž klasického dramatu Franka Castorfa a vedle toho oslavovat puntičkářské inscenační interpretace, které zcela stojí na síle hercovy výpovědi. Rozmanitost, jak každoročně ukazuje berlínský divadelní festival Berliner Theatertreffen, může být na jedné straně hodnocena jako výraz prohlubující se bezradnosti, na druhé straně jako mnohohlasá odpověď na tázání po společenské skutečnosti. Pro pozorné, zaujaté publikum představuje tato mnohost zisk, nabízí stále nové přístupy ke zdánlivě známým textům; může divákem otřásat, rozčilovat ho, bavit a vytvářet stále nové obrazy našeho života.