V zahraničí provází německé divadlo často pověst, že je hlučné a narcistické. Je to však divadlo, za nímž se skrývá systém obdivovaný na celém světě. I v menších městech existují vedle činoherních divadel operní domy a balet, bohatá je zdejší divadelní kultura s hustou sítí státních a městských, pouličních a soukromých divadel. Jako dozvuk studentského osmašedesátého roku se vytvořila široká divadelní scéna s nezávislými divadelními skupinami, které jsou dodnes znakem nezlomné lásky k divadlu a touhy ji projevit na divadelních prknech. V Německu se tento systém těší velké podpoře co do podnětů, veřejné pozornosti i finančních prostředků. Mnozí to označují za velký luxus - hlavně proto, že divadla jsou schopna financovat náklady na svůj provoz jen z deseti až patnácti procent z příjmů za prodané vstupenky. I soukromá divadla jsou finančně podporována z veřejného systému dotací, jako například slavné berlínské divadlo Schaubühne, které založil a formoval režisér Peter Stein. Tento systém samozřejmě již dávno dosáhl vrcholu svých možností. Nyní se nachází ve složité fázi, protože kultura a umění se daleko více poměřují podle stávajících materiálních předpokladů.

Peter Stein byl dlouhou dobu považován za jedinečnou osobnost německého divadla. Na rozdíl od ostatních režisérů vytvořil dílo, které je ve své kontinuitě opakujících se motivů, témat a dramatiků dobře identifikovatelné. Je to divadlo evokace minulosti s inscenačním stylem, který je zavázán textu divadelní hry. Mezi generací dnešních mladých režisérů a režisérskými osobnostmi typu Petera Steina, Petera Zadeka nebo Clause Peymanna, ředitele Berliner Ensemble, leží celé světy. Výrazový slovník těchto rebelantských osmašedesátníků již pro dnešní divadlo uplatňovat nelze. Pojmy jako například osvícení, poučení, odhalení, zasahování působí dnes zcela zastarale. Divadlo současné mladé generace již nepojímá sama sebe jako avantgardu, nýbrž hledá samostatné výrazové prostředky. Po euforii mládí let devadesátých, která se pojí se jmény Leander Haußmann, Stefan Bachmann a Thomas Ostermeier, nastalo údobí, v němž se z těchto mladých režisérů stali divadelní ředitelé.

Frank Castorf, známý jako rozbíječ divadelních her, který texty podrobuje destrukci a znovu je skládá, se stal se svou berlínskou Volksbühne vzorem pro nynější divadelnickou generaci. Též Christoph Marthaler a Christoph Schlingensief jsou představiteli transformovaného divadelního pojetí, jímž reagují na radikální změny vyplývající z ukončení studené války a na nástup globálního kapitalismu.

Režiséři Michael Thalheimer, Armin Petras, Martin Kusej, René Pollesch nebo Christina Paulhoferová vytvořili v této době inscenační formy, v nichž dávají přednost stylu před divadelní látkou - tradované způsoby vyprávění, respektující textovou předlohu, jsou jim víceméně cizí. Konfrontace se společností definovala německé divadlo v celé jeho 250 leté historii. Nyní byla nahrazena pestrou inscenační mnohotvárností. Divadlo se však svým programem nikdy nenacházelo mimo dobu, v níž se veřejnosti prezentovalo. Jeho přední povinností je zobrazování života. Ale pracuje také se vzpomínkami, s evokací minulosti. I to je jeden z důvodů, proč je divadlo finančně dotováno. Má totiž nezastupitelnou veřejnou funkci.