Pověst Německa jako významného hudbymilovného národa se dosud opírá o jména jako Bach, Beethoven, Brahms, Händel či Richard Strauss. Z celého světa se vydávají studenti na německé vysoké hudební školy, milovníci hudby navštěvují festivaly, od slavností Richarda Wagnera v Bayreuthu až po festival soudobé hudby Donaueschinger Musiktage. V Německu existuje 80 operních scén financovaných z veřejných rozpočtů, mj. v Hamburku, Berlíně, Drážďanech, Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem, Stuttgartu a Lipsku. Orchestr Berlínských filharmoniků, v jehož v čele stojí britský dirigent mimořádných kvalit Sir Simon Rattle, je označován za nejlepší z přibližně 130 symfonických orchestrů Německa. Frankfurtský orchestr „Ensemble Modern“ je zase hlavním motorem provozování soudobé hudby. Každoročně nastuduje asi 70 nových děl, z toho 20 premiér. Vedle mezinárodně uznávaných dirigentských veličin jako Kurt Masur nebo Christoph Eschenbach vynikli z mladších dirigentů především Ingo Metzmacher a Christian Thielemann. Ze sólistů patří ke světové špičce sopranistka Waltraud Meierová, barytonista Thomas Quasthoff a klarinetistka Sabine Meyrová. Houslistka Anne-Sophie Mutterová se těší obrovské oblibě publika i mimo posluchačský okruh klasické hudby a je skutečnou světovou hvězdou.

Němečtí průkopníci elektronické hudby Karlheinz Stockhausen († 2007) a jeho tradicionalistický protipól komponující hudbu na tradičních základech, operní skladatel Hans Werner Henze, ovlivňovali nejvýrazněji německou soudobou hudbu již od 50. let. Ta se dnes stylisticky prezentuje v širokém záběru – Heiner Goebbels spojuje hudbu s divadlem a Helmut Lachenmann dochází ve výrazových možnostech instrumentální hudby až do extrémů. Na příkladu Wolfganga Rihma vidíme, že rozvoj moderny je možný i směrem umožňujícím širší možnosti pochopení.

Na opačné straně hudebního spektra se pak nachází zpěvák populární hudby Herbert Grönemeyer se svým citem pro „ducha doby“ a naladění fanoušků, které už léta úspěšně oslovuje svými německými texty. Rovněž punkrocková kapela „Die Toten Hosen“, heavymetalová formace „Rammstein“ nebo teenagerovská skupina „Tokio Hotel“ patří do kategorie německých superstars. V posledních letech navazují mladí umělci jako např. zpěvák Xavier Naidoo se skupinou „Söhne Mannheims“ často na severoamerické směry soul a rap. Především na této scéně se z mnoha mladých hudebníků s migračními kořeny stávají hvězdy, jako například Laith Al-Deen, Bushido, Cassandra Steen a Adel Tawil. Úspěch berlínské kapely „Wir sind Helden“ podnítil v poslední době novou vlnu mladých německých kapel. Založení „Popakademie“ v Mannheimu je vyjádřením politické snahy podpořit německou populární hudbu a posílit její konkurenceschopnost.

I klubová scéna nabízí v Německu mnoho populárních klubů, především ve velkoměstech jako Berlín, Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem. Se zájmem o disko v 70. letech, rap/hip hop v 80. letech a techno v 90. letech 20. století se dýdžejové osamostatnili a působí jako hudební umělci a producenti. Scratching, sampling, remixy a počítačová technika vytvořily z hudebních nosičů libovolně proměnlivý materiál pro metahudbu. Z Německa pocházejí dvě absolutní hvězdy klubové scény: Sven Väth, přezdívaný „Godfather of Techno“, a Paul van Dyk.