Německo je zemí knih: Každoročně zde nově nebo v reedici vychází téměř 95 000 knižních titulů, čímž se Německo řadí k velkým národům knižní kultury. V říjnu se každoročně koná Mezinárodní knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem. Je to stabilně nejdůležitější setkání mezinárodní vydavatelské scény, kromě něj si dobré jméno získal i rozsahem menší jarní knižní veletrh v Lipsku coby čtenářský svátek pro široké publikum. Od znovusjednocení se jako literární centrum a mezinárodní vydavatelské město etabloval také Berlín (sídlo mimo jiné nakladatelství Suhrkamp nebo Aufbau), kde vzniká vzrušující metropolitní literatura, jak tomu v Německu nebylo od konce výmarské republiky.

Nikdo nemůže přesně říct, jestli kupované knihy lidé opravdu čtou, ale chuť číst dokonce ani v době internetu téměř nepolevila. Velký zájem publika je patrný při literárních událostech, jako je LitCologne, Festival básníků v Erlangenu i další literární festivaly. Na německém knižním trhu ovšem dosahuje milionových nákladů jen několik autorů. V prvním desetiletí 21. století ovládli přední místa žebříčků nejprodávanějších knih mezinárodně úspěšní autoři, k nimž patří Joanne K. Rowlingová, Dan Brown, Ken Follet a německá autorka knih pro děti a mládež Cornelia Funkeová. Knihám s náročnými literárními texty se podařilo zaujmout přední pozice jen jednotlivě. K nim patří vedle bestselleru Daniela Kehlmanna „Vyměřování světa“ (2006; česky 2007) i román Charlotty Rochesové „Vlhká místa“ (2008; česky 2008), který rozproudil debatu o ženské sexualitě a zaujímání rolí a mimořádně živě dokumentoval, že literatura může vyhroceně pojednávat dlouhodobě společensky relevantní témata, i když jsou spíše osobní než politické povahy.

Díky Německé knižní ceně za nejlepší německy psaný román, která se udílí od roku 2005 a orientuje se podle anglické Man Bookerovy ceny nebo francouzské Goncourtovy ceny, se navíc podařilo obchodně využít náročnou literaturu ve vztahu ke čtenářům. Vítězům Německé knižní ceny se vedle peněžní odměny dostává i patřičné mediální pozornosti a jejich knihy vychází ve velkých nákladech; rodinná sága Julie Franckové „Polednice“ (2007; česky 2009), téměř tisícistránkový epos Uwe Tellkampa o zanikající NDR nazvaný „Věž“ a autobiografický román Kathrin Schmidtové „Ty nezemřeš“ (2009) se celé měsíce pohybovaly v žebříčcích nejprodávanějších knih.

Přestože někteří z velkých literátů poválečné epochy, jako např. Günter Grass, ale také Martin Walser, Hans Magnus Enzensberger a Siegfried Lenz stále píší, jejich literární novinky nabízejí jen málo formálně jazykových podnětů. Po esteticky inovativních desetiletích poválečné epochy a literatury 70. let 20. století, pro niž byly příznačné sociální analýzy či jazykové a formální experimenty, je možné kolem změny letopočtu pozorovat návrat k tradičnějším formám vyprávění, k příběhům líčeným v rafinované jednoduchosti (Judith Hermannová, Karen Duve). Vedle zručně napsaného vyprávění se objevují formální experimenty (Katharina Hackerová), rozmanité literární formy kulturních migrantů (Feridun Zaimoglu, Ilja Trojanow) nebo žádnou módou neovlivněná síla vyprávění Herty Müllerové, jež pochází z Rumunska. Po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 2009 je Müllerová vnímána i mimo literární oblast.

Současně se hranice mezi náročnou literaturou a zábavnou beletrií staly propustnější. Politický nebo morální aktivismus hledáme u mladých autorů často marně. Přesto se však ve zdánlivém ústupu do soukromé sféry pojednávají přesně ta témata, která vždy stála v centru literatury: Jak reaguje jedinec na společenské nároky a požadavky? Jak působí globální převaha ekonomické sféry na individuum? V tomhle smyslu je privátní sféra v současné literatuře přece jen přítomná.