Jo Groebel

Německá média mají jistá specifika. Tím se rozumí zdůrazňování federální suverenity v oblasti kultury, rozhlasu a televize, a v globálním srovnání nikoli samozřejmá, v evropském kontextu zcela běžná paralelní existence veřejnoprávních a soukromých médií.

V otázce svobody tisku a názorové svobody si stojí Německo v mezinárodním srovnání velmi dobře. Je zde zakotvena pluralita názorová i informační. Tisk se nenachází v rukou vlád nebo politických stran, nýbrž v rukou soukromých mediálních skupin.

V průběhu demokratizace Německa byl německý veřejnoprávní rozhlas vytvořen podle vzoru britské BBC. Rozhlasové stanice jsou zakládány jako korporace (resp. ústavy veřejného práva). V 80. letech 20. století se k nim začali přidávat soukromí televizní poskytovatelé. Svoboda tisku a slova je v Německu ústavně chráněným statkem. Právní chápání svobody tisku je vyjádřeno v článku 5 Základního zákona: „Každý má právo svobodně projevovat a vyjadřovat svoje mínění slovem, písmem a obrazem a nerušeně se informovat z obecně přístupných zdrojů. (...) Cenzura není.“

Obecně vzato lze strukturu médií vysvětlit na základě specifických podmínek vyplývajících z mladších německých dějin. S mediálním aspektem byly také spojeny všechny historické a politické zvraty 20. století odehrávající se v časovém intervalu kratším než 30 let – demokratizace, 1. světová válka, Výmarská republika, „Třetí říše“ a 2. světová válka, konflikt mezi Západem a Východem, studená válka, studentská revolta a sjednocení Německa –, dokonce by ani nebyly myslitelné, kdyby je nedoprovázely hromadné sdělovací prostředky.