Malířství a fotografie z Německa si získávají od 90. let mimořádnou mezinárodní pozornost. V zahraničí je nový německý malířský zázrak znám pod heslem „Young German Artists“ a jeho výtvarníci pocházejí z Lipska, Berlína či Drážďan. Neo Rauch je nejprominentnějším představitelem „Nové Lipské školy“. Jejich styl se vyznačuje novou formou realismu, který se vyvinul – avšak vzdálen od původní ideologie – ze staré „Lipské školy“ výtvarného umění NDR. Plátna ukazují většinou postavy s bledou tváří, které jakoby na něco neurčitého čekaly, což lze interpretovat jako zrcadlení německých poměrů na začátku nového tisíciletí. Styl tzv. „Drážďanského popu“, jehož představitelem je například Thomas Scheibitz, používá reklamu či estetiku televize a videa a pohrává si s estetikou vlastního sebeutvrzování o situaci momentálního „tady a teď“.

Pro většinu mladších umělců patří diskuse s nacismem, tak jak je ve svých dílech zobrazovali Hans Haacke, Anselm Kiefer a Joseph Beuys, již minulosti. Daleko více se do výtvarné scény promítá obraz vlastního vnitřního světa a zobrazování vnímání kolidujících světů zkušeností – např. v dílech Jonathana Meeseho a André Butzera se odrážejí deprese a fenomén obsese a tito umělci jsou označováni jako zástupci „neurotického realismu“. Franz Ackermann tematizuje svými „mentálními mapami“ svět jako globální vesnici a poukazuje na katastrofy odehrávající se za fasádami domů. Tino Sehgal, jehož umění existuje jen v okamžiku zrodu a nesmí být zaznamenáváno, hledá produkční a komunikační formy mimo tržní prostředí.

Zájem, který se výtvarnému umění v Německu dostává, je patrný na výstavě documenta, která je jednou ze světově nejvýznamnějších výstav aktuálního umění a pořádá se každých pět let v Kasselu. 13. ročník výstavy documenta bude zahájen 9. června 2012. Na rozdíl od výtvarného umění, jehož význam potvrzuje rozmach nově zakládaných soukromých galerií, musela fotografie jako samostatná umělecká forma dlouho bojovat o své uznání. Za průkopnici fotografie je v 70. letech považována Katharina Sieverding, která ve svých autoportrétech hledá hranici mezi individuem a společností.

Průlom nastal v 90. letech s úspěchem tří žáků manželského páru fotografů Bernda a Hilly Becherových. Fotografové Thomas Struth, Andreas Gursky a Thomas Ruff inscenují ve svých obrazech realitu vysokého lesku s dvojitým dnem a dosahují tak velké stylotvorné působnosti. Pod zkratkou „Struffsky“, jíž jsou na scéně označováni, si získali velké jméno.