Německo je zemí básníků a myslitelů. Z Německa pochází Goethe a také Bach a Beethoven. Přesto nemá tento kulturní národ žádnou instituci s celostátní kulturní kompetencí. Podle německé ústavy je kultura záležitostí jednotlivých spolkových zemí. Proč je však kulturní politika v Německu něčím, co stát jako celek není schopen řešit, či vlastně ani řešit nemá? Německá kultura jako projev německého národa byla od dob císařské éry pozdního 19. století podezřívána z velikášství. Katastrofa nacismu měla za následek důsledně novou orientaci. Po 2. světové válce se prohloubil názor, že Německo se může vrátit do světového společenství, vystříhá-li se byť i jen zdání přehnaného národního kulturního patosu.

Také proto se při založení republiky roku 1949 přimkla Spolková republika Německo k federalistické tradici a oblast kultury byla přenechána suverenitě jednotlivých zemí. Teprve od roku 1999 existuje v Berlíně, v úřadu spolkového kancléře, funkce státního ministra pro kulturu a média. Teprve od té doby chápe německý stát mnohé kulturní záležitosti opět jako úkol celonárodního charakteru.

Došlo k přeorganizování centrální podpory filmové tvorby a za tímto účelem byla založena Spolková kulturní nadace. Opravdovým magnetem tvůrčí třídy se stal Berlín, kde se poměřují síly kulturního projevu. Jen v mnoha jeho muzeích se zrcadlí celá historie lidstva. Památník holokaustu se stal zkouškou dospělosti národa vytesanou do kamene, která dokládá, jak se kulturní národ vyrovnává se svou minulostí. Stal se výjimečným dokladem celonárodní kulturní politiky, která se pro 21. století stala nutností. Kulturní federalismus probouzí ambice jednotlivých zemí. Kulturní politika je politika spjatá s místem. Například někdejší důlní a ocelářské Porúří, které patří ke spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, se již řadu let přetváří v kulturní krajinu a jako evropské hlavní město kultury Ruhr 2010 dokládá, jak tvůrčí prostředí otevírá cestu budoucnosti.