Může si země, která ze všech stran sdílí hranice s ostatními evropskými státy, může si Německo se svými devíti sousedy dovolit aktivně nespolupracovat na evropské politice? Odpověd' je jednoduchá – v centrální poloze průsečíku dnešní Evropské unie mají Němci zvláštní zájem na udržování přátelského a dobrého sousedství. Jako stát s největším počtem obyvatel a zároveň stát ekonomicky silný a centrálně položený, má sjednocené Německo velký zájem na zapojení do evropské integrace a na jejím pokračování, a rovněž na rozšíření jejího dosavadního rámce.
Živé fungování Evropy je v národním zájmu Německa. Integrační proces se v minulosti projevil jako vhodná rámcová podmínka pro zajištění míru, blahobytu a bezpečnosti. Německo prostřednictvím společné politiky našlo ve svých sousedech spolehlivé partnery a spolu s Evropou získalo opět svou jednotu a rovněž uznání ve světě, kde významně uplatňuje svůj hlas. Pro Němce se mírové vyrovnávání zájmů se sousedními státy a ostatním světem stalo návodem na úspěch evropské integrace. Německé předsednictví v Radě Evropy v prvním pololetí 2007 jeho významné postavení ještě zdůraznilo. Německo položilo základ Lisabonské smlouvy a získalo souhlas všech členů unie pro posílení EU v důležitých otázkách rozhodovacích kompetencí, politické kreativity a reformy institucí.
V březnu 2007 se bude slavit padesáté výročí uzavření Římských smluv. Těmito smlouvami za účelem vybudování Evropského hospodářského společenství začala v roce 1957 historie úspěchu evropské integrace. Jinak než první kroky od Montánní unie až k Evropskému obrannému společenství se Římské smlouvy již nesoustřed'ovaly na kontrolu dříve důležitých válečných průmyslových odvětví uhlí a oceli anebo na sdružování obranných sil. V popředí zájmu zakladatelů stálo naopak rozvíjení hospodářských systémů západní Evropy prostřednictvím prohlubování spolupráce a podpory obchodu. Základní myšlenka rozhodnutí z roku 1957 působí dodnes – Římské smlouvy vytvořily základ celní unie a společné obchodní politiky EU. Logickým východiskem smluv byl rozvoj společného vnitřního trhu bez obchodních bariér. Toto rozhodnutí určovalo dynamiku vývoje evropského sjednocování daleko více než jakékoli politické deklarace předchozích desetiletí. Cíl společného trhu si však vyžadoval instanci na politické úrovni – Evropskou komisi, která by stála nad zájmy států a naplňovala obsah smluv. Požadavek odstranění vnitřních hranic ve smyslu zcela volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil se stal programem pro uskutečnění vnitřního trhu, který byl dokončen v roce 1992. Na základech tohoto trhu vyvstala nutnost jeho zajištění měnovou unií, což vedlo přes několik etap až k zavedení měny EURO v roce 2002 jako reálného oběživa.
Institucionální důsledky tohoto hospodářského propojení přinesly další impulsy pro následné reformní etapy integrace – od zřízení Komise a zavedení většinových rozhodnutí v Radě Evropské unie (viz str. 87), přes přímou volbu do Evropského parlamentu až k dalšímu rozšíření evropských kompetencí sahajícímu k rozsáhlým reformám, které se pak promítly do nově uzavřených smluv z Maastrichtu, Amsterdamu a Nice. Jedním z důsledků Římských smluv a následek působení ekonomických vztahů do politického prostoru je rovněž Lisabonská smlouva, která byla uzavřena v prosinci r. 2007.
Aniž bychom chtěli význam politického srůstání Evropy podceňovat, lze považovat hospodářskou dynamiku integrace a atraktivitu velkého trhu za nejsilnější motiv pro vstup ostatních evropských států do Evropské unie. To se týká nového členství Velké Británie, Dánska a Irska v 70. letech, Řecka, Španělska a Portugalska v 80. letech, Rakouska, Švédska a Finska v letech devadesátých, ale týká se to také téměř magnetické síly, s níž EU přitahovala nové, tržně orientované demokracie střední, východní a jižní Evropy. Tak jako u mladé Spolkové republiky v 50. letech se nyní ukázalo u mladých demokratických států na jihu a východě Evropy, že vstup do EU pro ně znamená též uznání a zároveň zpětné jištění jejich politických snah o překonání diktatury a nadvlády zvůle.
Německá politika evropské integrace podporovala bezvýhradně její prohloubení a další rozšíření na sever, jih i východ, stejně tak jako reformu evropských institucí. Potenciál německé politiky evropské integrace spočíval přitom jednak v orientaci na německo-francouzské vztahy a také v budování úzkých vazeb s menšími členskými státy. Celá řada zablokovaných rozhodnutí a řada klíčových předělů v Evropské unii byla několikrát úspěšně překonána právě díky ochotě Německa ke kompromisům a díky intenzitě jeho spolupráce.
