Pozadí

Limitující klauzule

Pøi pøidìlování mandátù ve Spolkovém snìmu se berou v úvahu jen ty strany, které pøekroèily hranici pìti procent volièských hlasù nebo získaly nejménì tøi mandáty ve volebních okrscích.

Spolková rada

Spolková rada je parlamentní zastoupení spolkových zemí, je to vlastně druhá komora vedle Spolkového sněmu. Projednává každý spolkový zákon. Jakožto parlamentní komora zemí má Spolková rada stejnou funkci jako jiné parlamentní komory v ostatních federálních státech označované většinou jako Senát. Členy Spolkové rady jsou výhradně zástupci zemských vlád. Váha hlasů jednotlivých zemí odpovídá velmi volně počtu obyvatel. Každá země má minimálně tři hlasy, země s vyšším počtem obyvatel až šest hlasů.

Spolková rada se podílí na tvorbě spolkových zákonů. Přitom se odlišuje od druhých komor jiných federálních států. Základní zákon počítá se dvěma formami spolupůsobení.

Spolkové zákony, které jsou pro spolkové země zdrojem následných správních nákladů nebo které nahrazují dosavadní zemské zákony, podléhají schvalovací povinnosti Spolkové rady. Aby zákon schválený Spolkovým sněmem nabyl účinnosti, musí s ním Spolková rada souhlasit. Spolková rada má tedy statut zákonodárného sboru, který je postaven na roveň Spolkovému sněmu. V současné době podléhá schvalovací povinnosti téměř 50 procent všech přijatých zákonů. Protože federální zákony jsou prováděny zásadně administrativami jednotlivých zemí, je v případě nejdůležitějších zákonů a zákonů spojených s velkou finanční náročností velmi důležitá skutečnost správní svrchovanosti zemí. Od těchto zákonů, které podléhají schválení, je třeba odlišovat „zákony s právem námitky". Tyto zákony sice může Spolková rada zamítnout, ale Spolkový sněm může následně zamítnout její námitku stejnou většinou jako ve Spolkové radě – prostou, dvoutřetinovou nebo v posledně jmenovaném případě absolutní většinou členů Spolkového sněmu.

Od září 2006 reguluje reforma federalismu nově kompetence na úrovni státu a spolkových zemí. Cílem reformy je zlepšit rozhodovací i exekutivní schopnost na úrov ni státu i jednotlivých spolkových zemí a jasněji vymezit politickou odpovědnost.

Spolková vláda

Spolkový kancléø a ministøi spolkové vlády tvoøí spolkovou vládu. Vedle kompetence kancléøe zadávat smìrnice pro èinnost vlády platí resortní princip, podle nìhož ministøi v rámci daných smìrnic øídí svùj resort samostatnì, a dále princip kolegiality, podle nìhož rozhoduje spolková vláda ve sporných otázkách vìtšinovým usnesením. Èinnost vlády øídí kancléø.

Spolkový kancléø

Spolkový kancléř je jediným voleným členem spolkové vlády. Ústava mu dává právo, aby si sám vybral ministry jako vedoucí nejdůležitějších politických úřadů. Kancléř dále určuje počet ministerstev a stanovuje jejich působnost. Má pravomoc zadávat směrnice. Tato pravomoc vyjadřuje právo kancléře určovat, jaká budou hlavní témata činnosti vlády. Díky těmto pověřením vlastní spolkový kancléř celý arzenál řídicích nástrojů, který obstojí ve srovnání s vládní mocí prezidentů v prezidentských demokraciích. Parlamentní rada, která v roce 1949 schválila Základní zákon, měla jako vzor pro spolkového kancléře před očima obraz britského ministerského předsedy. Ten disponuje naprosto stejnými pravomocemi jako kancléř, ve skutečnosti je však moc spolkového kancléře výrazně menší než moc britského premiéra. V parlamentním systému Velké Británie vládne vždy jen jedna politická strana, protože britský většinový volební systém zvýhodňuje nejsilnější stranu. Ve Spolkovém sněmu nemá obvykle žádná strana většinu. Pro volbu kancléře je tedy zpravidla nutná koalice.

Volbě kancléře předcházejí detailní dohody stran, které spolu chtějí vládnout. Konkrétně jde o to, jak si strany rozdělí jednotlivá ministerstva, která ministerstva mají zůstat zachována a která budou případně nově zřízena. Silnější straně se v tomto vládním spojenectví přiznává právo nominovat spolkového kancléře. Dále se strany dohodnou na záměrech, kterými se chtějí v příštích letech zabývat prvořadě. Výsledky těchto koaličních jednání jsou východiskem pro formulování koaliční smlouvy. Teprve po těchto krocích se volí spolkový kancléř. Na jednáních mezi vládními stranami se připravují rozhodnutí spolkové vlády a její činnost doprovázejí konzultace s vládními stranami.

Pokud se zásoba společných témat v politice koaličních partnerů vyčerpá ještě před volbou nového Spolkového sněmu, stává se aktuálním odvolání spolkového kancléře. Současně s odvoláním úřadujícího kancléře v důsledku konstruktivního hlasování o nedůvěře musí být zvolen nový kancléř. Toto ofenzivní vypovězení parlamentní důvěry nutí strany zastoupené ve Spolkovém sněmu, aby vytvořily novou, fungující vládní většinu dříve, než kancléře sesadí. K pokusu svrhnout kancléře došlo dvakrát, ale pouze jednou, v roce 1982, se zdařil: Tehdejšímu kancléři Helmutu Schmidtovi (SPD) byla vyslovena nedůvěra a jeho nástupcem v úřadu byl zvolen Helmut Kohl (CDU).

Spolkový kancléř však také může ve Spolkovém sněmu kdykoli požádat o vyslovení důvěry, aby si ověřil, zda stále ještě požívá neomezené podpory vládních stran. Pokud kancléř hlasování o vyslovení důvěry prohraje, což znamená, že se od kancléře odvrátila část vládní většiny, pak rozhodnutí o tom, zda Spolkový sněm bude rozpuštěn a uskuteční se nové volby, náleží spolkovému prezidentu. Spolkový prezident může také vyzvat strany zastoupené ve Spolkovém sněmu, aby se pokusily vytvořit novou vládu.

Ke skutečné porážce při hlasování o vyslovení důvěry v dějinách Spolkové republiky dosud nedošlo. Třikrát však došlo k domluveným porážkám. Poslanci vládních stran nebo ministři se zdrželi hlasování, aby přivodili pád vlády (1972, 1982, 2005). Tuto cestu zvolili s cílem zavdat příčinu ke konání předčasných voleb do Spolkového sněmu, které podle ústavy nejsou jinak možné. Tento postup je proveditelný pouze se souhlasem spolkového prezidenta a panují o něm právní pochybnosti.

Spolkový prezident

Spolkový prezident reprezentuje Spolkovou republiku Německo jako hlava státu. Zastupuje svou zemi navenek a jmenuje členy vlády, soudce a vysoké úředníky. Jeho podpisem nabývají zákony právní účinnosti. Prezident propouští vládu a ve výjimečných případech, jako tomu bylo v létě 2005, může předčasně rozpustit parlament. Právo veta vůči schvalování zákonů parlamentními sbory, jak je má prezident Spojených států amerických nebo prezidenti dalších států, německému spolkovému prezidentovi ústava nepřiznává. Spolkový prezident sice schvaluje usnesení parlamentu a personální návr hy vlády, ale zkoumá při tom pouze, zda byly přijaty korektním způsobem, v souladu s ústavními předpisy.

Spolkový prezident vykonává svůj úřad po období pěti let a může být zvolen na dvě funkční období. Je volen Spolkovým shromážděním. To se skládá z členů Spolkového sněmu a dále ze stejného počtu členů volených zemskými parlamenty 16 spolkových zemí.

Spolkový stát

Spolková republika Nìmecko se skládá ze 16 spolkových zemí. Státní moc je rozdìlena mezi ústøední úroveò státu, Spolek a spolkové zemì. Spolkové zemì disponují vlastní, by omezenou státní mocí.

Spolkový ústavní soud

Spolkový ústavní soud je charakteristickou institucí německé poválečné demokracie. Základní zákon jej vybavil právem ukončit platnost zákonů přijatých demokraticky korektním způsobem, pokud se zjistí, že porušují Základní zákon. Spolkový ústavní soud může konat jen na základě žádosti. Okruh těch, kdož jsou k podání žaloby oprávněni, zahrnuje spolkové orgány, jimiž jsou spolkový prezident, Spolkový sněm, Spolková rada, spolková vláda nebo jejich součásti – poslanci či poslanecké kluby – jakož i zemské vlády. V případě ústavního sporu jedná Spolkový ústavní soud ve smyslu ochrany dělby pravomocí garantované v Základním zákoně a ochrany spolkového státu. Aby mohla dovolání k Ústavnímu soudu vznést i parlamentní menšina, postačuje k podání žaloby na právní normu třetinový podíl členů Spolkového sněmu („abstraktní žaloba na kontrolu právních norem").

Základní zákon dále legitimizuje k podání ústavní stížnosti také individuálního občana, pokud se dotyčný domnívá, že v důsledku jednání některého úřadu byla porušena jeho základní práva. Ústavní žalobu podávají rok co rok tisíce občanů. Soud však má svobodnou volbu vybrat z tohoto množství žalob takové, u nichž lze očekávat rozsudky precedenčního charakteru, jež se týkají naplňování základních práv a svobod. Konečně i každý německý soud, považuje-li některý zákon za protiústavní, je povinen obrátit se na ústavní soud s „žalobou na konkrétní kontrolu norem". Spolkový ústavní soud má monopol na interpretaci ústavy pro veškerou jurisdikci.

Základní zákon

Základní zákon – německá ústava – zavazuje zákonodárnou sféru i státní správu k respektování základních práv uvedených v jejích prvních dvaceti článcích. Zvláštní význam připadá článku 1 Základního zákona, který postuluje jakožto nejvyšší statek ústavního pořádku úctu k lidské důstojnosti: „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Respektovat a chránit ji je povinností veškeré státní moci." Další základní práva zaručují mimo jiné svobodu jednání v rámci zákona, rovnost lidí před zákonem, svobodu tisku a médií, svobodu sdružování a ochranu rodiny.

Základní zákon definuje Německo jako právní stát: veškeré konání státních úřadů podléhá soudní kontrole. Dalším ústavním principem je spolkový stát, což znamená rozdělení vládní moci mezi řadu federálních států – spolkových zemí – a centrální stát. Základní zákon dále definuje Německo jako stát sociální. Sociální stát od politiky vyžaduje přijímat taková opatření, aby lidé byli i v případě nezaměstnanosti, zdravotního postižení, nemoci a v době stáří materiálně zajištěni, a mohli tak vést důstojný život. Zvláštním rysem Základního zákona je takzvaný „věčný charakter" těchto nosných ústavních principů. Základní práva, demokratická forma vlády, spolkový stát a sociální stát nesmějí být dotčeny ani pozdějšími změnami Základního zákona, ani případnou zcela novou ústavou.

Podle Základního zákona se stává lid prostřednictvím zvláštních orgánů vykonavatelem moci zastupitelské demokracie. Zemské ústavy jednotlivých německých zemí navíc garantují nástroje přímé demokracie. Lidovou iniciativou vybízí kvorum občanů zemský parlament k vypracování zákonů. Stejným způsobem požaduje vůle lidu, aby parlament schválil předložený návrh zákona. Pokud parlament tento požadavek nevyslyší, koná se referendum, jímž může většina o zákonu rozhodnout.

Země Spolkové republiky Německo

Spolková republika Německo je federální spolkový stát. Spolková centrála stejně jako šestnáct spolkových zemí má své vlastní kompetence. Za zahraniční politiku, evropskou politiku, obranu, justici, oblast práce, sociálních věcí, daní a zdravotnictví odpovídá spolková centrála. Spolkové země přejímají kompetence v oblasti vnitřní bezpečnosti, školství, vysokého školství, správy i obcí. Kompetence spolkové centrály se omezují především na zákonodárství, na němž se spolkové země podílejí svým zastoupením ve Spolkové radě. Naopak zemské vlády mají za úkol realizovat nejen zemské zákony, ale také zákony spolkové centrály. Základy tohoto rozdělení leží v minulosti: Německý národní stát vznikl roku 1871 spojením mnoha samostatných států. Tím se stala tvorba větší centrálně-státní správy zbytečnou. Zvláštností mezi šestnácti zeměmi jsou tři městské státy. Jejich státní území se omezuje na velkoměsta Berlín, Brémy a Hamburk, zatímco ostatní takzvané plošné země čítají množství městských a venkovských obcí.